zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Konec horníků v Evropě

04.04.2014
Energie
Geologie
Konec horníků v Evropě

Evropští těžaři zavírají poslední černouhelné doly. Trh rychle obsazuje levnější uhlí z dovozu - hlavně z Ruska...

Vlastní černouhelné doly uzavřít a spolehnout se na dovoz. Takové řešení volí stále více evropských zemí. Žádné bariéry v cestě nestojí, dovážené uhlí nezatěžují žádná cla ani ekologické daně.

Již v tomto desetiletí pravděpodobně přijdou o práci poslední zbývající horníci v německém Porúři, severní Anglii i španělské Asturii. Zavírání dolů se stává realitou i v Moravskoslezském kraji. Jako první skončí důl Paskov u Frýdku-Místku, možná se tak stane již na konci letošního roku.

Ukazuje se, že zdrojem potíží není vyčerpání zásob. Například pod českým územím se podle geologických studií stále nachází přes 16 miliard tun černého uhlí, z toho polovina v Moravskoslezském kraji. Za útlumem těžby je třeba hledat čistě ekononomické faktory. Tedy hlavně konkurenci v podobě dovozu levného uhlí z Ruska a ze zámoří.

Podle posledních údajů Eurostatu se v roce 2012 do zemí evropské osmadvacítky dovezlo 204 milionů tun černého uhlí. Hlavním dodavatelem bylo s 54,5 milionu tun Rusko, necelých 51 milionů tun pocházelo z Kolumbie a 39 milionů tun z USA.

Vývoj ceny černého uhlí na světovém trhu připomíná jízdu na horské dráze. Cenu nejprve v roce 2007 vytáhl nahoru boom výroby oceli v Číně a Indii, který se neobešel bez rostoucího dovozu. Podruhé cena vystřelila vzhůru poté, co mohutné záplavy vyřadily na přelomu let 2010 a 2011 z produkce uhelné doly v australském Queenslandu.

V lednu roku 2011 se na trhu platilo 142 dolarů za tunu australského energetického uhlí. To slouží - podobně jako typ Brent v případě ropy - jako základní vodítko pro určení ceny při transakcích po celém světě. Krátce poté začal nezadržitelný pád. Na počátku letošního roku cena klesla na 90 dolarů, v polovině března to bylo už jen 73 dolarů.

Při takové částce se dostávají do ztrát nejen nákladnější hlubinné doly v Evropě, ale už i mnozí těžaři v Severní Americe a Austrálii. Hlavní příčinou pádu je v současnosti zpomalení ekonomického růstu v Číně, které se projevuje v poklesu zájmu o uhlí. To se hromadí na skladech a jeho cena padá.

Poslední rok(y) dolu Paskov

Skupina New World Resources (NWR), která prostřednictvím dceřiné společnosti OKD vlastní čtyři zbývající hlubinné doly v Česku, v lednu oznámila, že za stávajících cen je ekonomicky smysluplné vytěžit už jen 64 milionů tun černého uhlí.

Ještě před rokem přitom uváděla výši ekonomicky dostupných zásob na trojnásobné úrovni. "V případě, že nedojde ke změně situace na světovém trhu s uhlím, bude těžba v čase postupně klesat na zhruba čtyři miliony tun v roce 2021 a pod dva miliony tun po roce 2023," upozornil ředitel vnějších vztahů NWR Petr Jonák.

Je to špatná zpráva pro téměř 14 tisíc zaměstnanců a agenturních pracovníků OKD. Po zahrnutí nepřímých pracovních míst se může jednat až o trojnásobek. Masivní propouštění by znamenalo pro Moravskoslezský kraj, který trpí vysokou nezaměstnaností a nedostatkem nových pracovních příležitostí, velký problém.

Ministerstvo průmyslu a obchodu považuje rozhodnutí NWR za logické. "Oznámení o redukci stavu ekonomicky vytěžitelných zásob černého uhlí pro nás nebylo nikterak překvapivé, zejména s ohledem na výrazný pokles cen uhlí na světových trzích v průběhu posledních dvou let," konstatoval zástupce ředitele odboru hornictví na ministerstvu Vít Kaštovský.

Pokud cena černého uhlí na světovém trhu nevzroste, poslední důl na Karvinsku by mohl uzavřít své brány okolo roku 2025. S jistotou to říci nelze. V roce 2004, kdy skupina investorů vedených Zdeňkem Bakalou (Zdeněk Bakala vlastní společnost Economia, která vydává týdeník Ekonom) odkoupila OKD, se hovořilo o ukončením těžby již kolem roku 2015.

Tato předpověď nakonec platí jen pro silně ztrátový důl Paskov. NWR v lednu potvrdilo záměr ukončení těžby v Paskově ke konci letošního roku. Těžební společnost vyjednává s vládou o finanční pomoci, na jejímž základě by bylo možné těžit o dva roky déle.

Ministerstvo průmyslu po dohodě s dalšími ekonomickými ministerstvy, antimonopolním úřadem a Českým báňským úřadem navrhlo vládě variantu poskytnutí státní podpory na technickou likvidaci a sociální dávky propuštěným pracovníkům. To vše za podmínky, že OKD na své náklady bude provozovat ztrátový důl do prosince roku 2016.

Finanční pomoc související s uzavíráním důlních lokalit je v souladu s pravidly Evropské unie, která jinak státní podporu těžebnímu průmyslu přísně reguluje. Například dotování uhelných dolů ze státní kasy je povoleno pouze do konce roku 2018.

Stát prý na navrženém scénáři téměř neprodělá. "Předpokládané finanční náklady státu související s přijetím navrhované varianty řešení představují asi 1,1 miliardy korun, zatímco při ukončení těžby v prosinci 2014 by přímý výpadek příjmu veřejných rozpočtů z daní a pojistného představoval asi jednu miliardu korun," říká Kaštovský.

O konkrétní podobě státní pomoci s cílem prodloužit těžbu na Paskově bude v nejbližších týdnech jednat vláda, poté bude třeba získat ještě souhlas Evropské komise.

Rusové dokončí to, co Thatcherová začala

Dva uzavřené hlubinné doly v Anglii a bankrot dvojice provozovatelů povrchových lomů ve Skotsku. To jsou loňské oběti pádu cen černého uhlí ve Velké Británii. Tamní těžaři ještě v polovině 90. let, tedy po vlně zavírání ztrátových dolů za vlády premiérky Margaret Thatcherové, produkovali okolo 50 milionů tun ročně. Jen v loňském roce se těžba propadla meziročně o 24 procent na necelých 13 milionů tun.

Mezi posledními oběťmi uhelné krize je dokonce i důl Daw Mill v regionu Warwickshire, který se chlubil nejvyšším objemem vytěžené produkce i technologickou úrovní. Vlastník dolu, na londýnské burze kotovaný UK Coal, se jej rozhodl uzavřít po ničivém požáru v loňském březnu. O práci přišlo 350 horníků, dalších 120 nalezlo uplatnění ve zbývajících dolech v regionu.

Britové přijímají propouštění a zavírání dolů s typickým klidem, k výtržnostem ani hlasitým protestům tam nedošlo. Po uzavření dolu ve městě Maltby v hrabství South Yorkshire uspořádali pouze smuteční pochod, který symbolicky skončil položením věnce a kostky uhlí na místním hřbitově.

V provozu tak v ostrovním království zbývají kromě několika desítek povrchových uhelných dolů už jen tři hlubinné. Místním těžařům příliš nepomohla ani nedávná "uhelná renesance". Velká Británie zaznamenala mezi lety 2011 a 2012 zvýšení podílu uhlí při výrobě elektřiny z 30 na 42 procent. Opačným směrem se naopak propadl podíl zemního plynu.

Na této skutečnosti vydělali hlavně zahraniční producenti uhlí. Dovoz se loni vyšplhal na více než 49 milionů tun, z toho zhruba 20 milionů tun pocházelo z Ruska. Negativní aspekty závislosti na dovozu ruského uhlí si politici uvědomují až teď, po obsazení Krymu.

Nahradit tyto dodávky bude nicméně mnohem snazší než v případě ropy a plynu. Vzhledem k aktuálnímu přebytku černého uhlí na světovém trhu lze v případě nutnosti dovoz z Ruska nahradit nákupem z jiných zemí.

Konec dotací rovná se konec dolů

Podobný příběh se odehrává také v Německu. V zemi, v níž přes 50 let dobývání černého uhlí zaměstnávalo přes půl milionu lidí, zůstávají v provozu poslední tři doly s deseti tisíci pracovníků. Poslední doly, vlastněné nadací RAG, přežívají jen díky státním dotacím. Ty však musejí být podle pravidel Evropské unie do roku 2018 odbourány. Ke stejnému datu se uzavře i více než čtyřsetletá historie těžby uhlí v Porúří.

K poslední uzavírce dolu - mimochodem posledního zbývajícího v Sársku - došlo v předminulém roce. Německá produkce černého uhlí tudíž loni klesla o 30 procent na 7,8 milionu tun. Mezeru na trhu vyplnil dovoz, jehož objem loni prvně překročil 50 milionů korun. Největším dodavatelem je s 27procentním podílem Rusko, za ním následují Spojené státy, Kolumbie, Polsko a Austrálie.

Celkový podíl uhlí na výrobě elektřiny tak od roku 2010 narostl z 41,5 na 45 procent. Uhlí vytlačuje drahý zemní plyn a současně nahrazuje výpadek způsobený vynuceným odstavením osmi jaderných bloků. O tom rozhodla před třemi lety vláda kancléřky Angely Merkelové v reakci na havárii v japonské Fukušimě.

Také technologické faktory hrají ve prospěch uhlí. "Moderní uhelné elektrárny umějí rychleji reagovat na výkyvy ve spotřebě elektřiny i ve výkonu větrných a solárních elektráren. Stále častěji tak v roli vyrovnávacího zdroje nahrazují plynové elektrárny," zmínil energetický konzultant Jiří Gavor.

Poměrně levné povrchové těžbě hnědého uhlí neboli lignitu se v Německu dále daří. A to i za cenu toho, co se dnes v Česku zdá být nemyslitelným - tedy zbourání vesnic stojících na uhelném ložisku a přestěhování obyvatel jinam.

Vítězí tedy nejméně ekologické palivo. Podle propočtu německého ÖkoInstitutu připadá na každou kilowatthodinu vyrobenou z hnědého uhlí 1153 gramů emisí oxidu uhličitého. V případě zemního plynu se jedná o 428 gramů, u jaderných elektráren je to prakticky nula. Bezprostřední dopad na lidské zdraví mají jemné prachové částice a další škodliviny ze spalování uhlí.

Výsledky německé energetické politiky známé jako Energiewende - alespoň prozatím - zůstávají daleko za optimistickými očekáváními. Za hlavní vítěze lze kromě čínských výrobců solárních panelů označit majitele starších uhelných elektráren a ruské, kolumbijské a severoamerické těžaře.

V této souvislosti je zajímavé, že na českém trhu se ruské černé uhlí příliš neprosadilo. Vrchol nastal v roce 2010, kdy hodnota jeho dovozu dosáhla 991 milionů korun. Od té doby rozsah dodávek z Ruska do Česka rychle klesá, loni klesl na pouhých 195 milionů korun, což představuje jen 3,7 procenta celkového dovozu černého uhlí.

Tyto dodávky končily například v kotlech tepláren skupiny Dalkia Česká republika. "Ruské uhlí je velmi kvalitní, obsahuje méně síry," pochvaloval si před čtyřmi lety ředitel skupiny Dalkia v Česku Laurent Barrieux.

V posledních letech již Dalkia ČR ruské uhlí nenakupuje. "Na trhu už je dostatek levného uhlí z produkce OKD a také z polských dolů, dovoz ze vzdálenějších oblastí ztratil ekonomický smysl," komentuje vývoj poradce v energetice Jiří Gavor.

Potíže hlásí už i Poláci

Výše zmíněný rok 2018 bude nejspíše znamenat konečnou stanici také pro těžbu černého uhlí v Maďarsku a Rumunsku. Přidají se k zemím, které uzavřely poslední důl již v minulosti. Belgičané tak učinili před 22 lety a Francouzi před deseti roky.

Poslední zemí Evropské unie, kde se dále těží černé uhlí ve velkých objemech, tak zůstává Polsko. Ale i tam se nad tímto palivem stahují mračna. Jeho dominantní podíl v tamní energetice se zmenšuje, vítězí špinavější alternativa v podobě hnědého uhlí.

Také zde hrají hlavní roli peníze - povrchovou metodou dobývané hnědé uhlí je v Polsku po přepočtení na obsah energie až o polovinu levnější než černé.

Hlavním tahounem hnědouhelného boomu je největší tamní energetická skupina PGE. Ta v roce 2011 uvedla do provozu nový 858megawattový blok v elektrárně Belchatów u Lodže a letos zahajuje stavbu dalšího 450megawattového bloku v elektrárně Turów poblíž česko-polsko-německého trojmezí.

Nakonec to byla až intervence vlády Donalda Tuska, jež donutila skupinu PGE stavět dva černouhelné bloky v elektrárně Opole za 11,6 miliardy zlotých (76 miliard korun). Politicky protlačenou investici loni v červnu obchodníci na varšavské burze "ocenili" poklesem kurzu akcií PGE o 16,5 procenta během jediného týdne.

Projekt v Opole má pomoci největšímu polskému těžaři černého uhlí, kterým je státem vlastněná Kompania Weglowa. Ta uzavřela loňský rok se ztrátou 295 milionů zlotých (1,9 miliardy korun). Vedení podniku připravilo restrukturalizační plán počítající s masivním propouštěním a odprodejem některých dolů.

Lépe jsou na tom alespoň prozatím konkurenční těžaři JSW a Bogdanka, kteří loni vykázali kladný hospodářský výsledek. Společnost Bogdanka představuje evropský unikát - loni dokázala o sedm procent navýšit jak objem prodaného uhlí, tak i čistý zisk.


73 USD
Taková je v současné době cena jedné tuny černého uhlí. V roce 2011 byla cena zhruba dvojnásobná.

Zdroj: EKONOM

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí