Co je důležité vědět aneb souhrn problematiky starých ekologických zátěží.
Správnější označení má ovšem znít staré environmentální zátěže, a někteří odborníci mu dávají přednost. Ale termín "ekologické" se vžil tak, že se objevuje i v závazných právních předpisech. Oč se jedná? Někdejší průmyslová i jiná činnost (například vojenské objekty) po sobě zanechala nesmazatelné a obvykle jen náročně odstranitelné stopy v podobě znečištění různých složek životního prostředí. Nejrizikovější je znečištění půdního, resp. horninového prostředí a podzemní vody, neboť zde staré ekologické zátěže (SEZ) mohou přetrvávat i po dlouhé desítky let.
Nejde tedy o produkt současných činností ani současných havarijních stavů. Vesměs jsou to pozůstatky z doby, která vlivům na životní prostředí věnovala pozornost jen okrajově nebo vůbec ne, tzn. zhruba do konce 80. let minulého století, ale i podstatně dřívější.
Záleží samozřejmě na koncentraci daných látek v prostředí. Například ropným produktům ve stopovém množství se dnes téměř nevyhneme. Pokud však jde o vysoké koncentrace v půdě či ve vodě, pak již může být vliv na životní prostředí silně negativní a vzniká tím ekologická zátěž.
Nejběžnější kontaminanty, které se v podmínkách ČR (ale často i ve světě) v současnosti vyskytují jako hlavní součásti starých ekologických zátěží, jsou:
Počátečním stupněm znalostí o starých ekologických zátěžích (i z hlediska historického vývoje) je ekologický audit, který pořizovali nabyvatelé v rámci privatizace průmyslových objektů. Ten určoval, zda je v privatizovaném podniku SEZ přítomna, jakého je druhu a jaké velikosti a intenzity. Podrobnější údaje poskytuje analýza rizika, zpracovaná už na základě cíleného průzkumu, která má vyhodnotit škodlivost zátěže, riziko jejího šíření a stanovit nejvyšší přípustné koncentrace kontaminantů v daném prostředí. Ty pak bývají stanoveny jako sanační limity a děje se tak na základě rozhodnutí České inspekce životního prostředí, které ukládá povinnost starou ekologickou zátěž odstranit.
Nastupuje stádium sanace, jemuž může předcházet ještě další podrobný průzkum a poté je zvolena optimální sanační technologie. Po ukončení sanace ještě následuje postsanační monitoring, který ověřuje trvalé vyčištění lokality. Sanačních technologií je celá řada, ne všechny se ovšem v našich podmínkách stejně uplatní. Některé zůstávají stále ještě ve fázi experimentálního ověřování.
Mezi základní sanační technologie patří především:
Z pokročilých sanačních technologií se preferují tzv. metody in situ. Spočívají v tom, že se aktivní chemická látka aplikuje přímo do horninového prostředí a podzemní vody, kde reaguje s kontaminantem za vzniku neškodných sloučenin. Nejběžnější je chemická oxidace s obvyklým využitím manganistanu draselného nebo směsí peroxidu vodíku (Fentonovo činidlo), popř. reduktivní metody s převažující aplikací kyseliny mléčné. Specifickou odnož představují nanotechnologie, při nichž se do země aplikuje suspenze kovového železa.
Jsou ovšem i případy, kdy je výhodnější kontaminovaný prostor nečistit, ale jen izolovat od okolí nebo stabilizovat na místě. Přicházejí ke slovu techniky enkapsulace (zapouzdření) nebo solidifikace (zpevnění). Hlavně z pohledu dočišťování zbytků znečištění je pak perspektivní přirozená nebo podporovaná atenuace, tzn. odstraňování kontaminantů s využitím přírodních procesů.
Zvláštní kapitolu představují SEZ z pohledu územního plánování, procesu EIA apod. Jde vždy o faktor, jemuž je nutno věnovat zvláštní pozornost a zvláštní přístup. Mohou být pochopitelně věcným břemenem, snižovat ceny pozemků a často i komplikovat projekční práce. Proto je nutno mít je dobře podchycené a znát alespoň všeobecně jejich problematiku.
